Je to přesně 13 let, kdy jsem sama absolvovala cestu do USA, do státu Wisconsin, k dlouholetým chovatelům malamutů Cindy a Tomu Uraynarovým z chovatelské stanice OAKIOK Alaskan Malamute Kennel.
Byla jsem rozklepaná z dlouhé cesty, z prvního dálkového letu a z toho, že vše musím zvládnout sama. Jenže co by člověk nezvládl, když na něj za oceánem čeká štěňátko? Zvládla jsem to.
Cindy a Tom jsou úžasní lidé. Vyzvedli mě na letišti a přivítali ve svém krásném domě u rybníka. Obří zahrada, výběhy pro psy. Pro mě jedním slovem sen. A tam běhali tři kluci narození v tomto vrhu a já si mohla vybrat.
Dnes už vím, že to byl náš Spike. Toho jsem popadla a vydali jsme se na cestu domů. Na nervy z cestování už nebyl čas. Vystřídaly je obavy, zda štěně zvládne kennelku, dlouhý let, přestup ve Varšavě a následný přílet do Prahy.
Tam už na mě čekal brácha a Spike vylezl z „bedýnky“ ve stylu: „Tak a jsem tady!“ A s hlavou vztyčenou si vykračoval po letišti. Ostatně celý život přistupoval ke všemu právě takto. 🙂
A dnes, po 13 letech, přišel den, kdy se člověk musí rozloučit. Opět rozloučení vynucené, kdy to nejtěžší rozhodnutí musí udělat majitel.
Spike nebyl za celý svůj život nikdy nemocný. Pořád byl plný energie. I ve věku, kdy už ostatní psi mnoho nenaběhají, zvládal všechno s přehledem. Jenže pak se objevil rozsáhlý nádor sleziny a nám zůstala už jen jediná možnost – být s ním, dokud to půjde.
Spiku, pozdravuj tam od nás Lady. Byli jste úžasná dvojka. Tolik jste toho spolu naběhali u koloběžky a já nikdy nevěděla, jestli se vrátím živá. Byli jste rychlí, silní a nezastavitelní.
Tak ať se vám tam nahoře vede úplně stejně…